Zdravím také všechny a souhlasím s Vlastíkem.
Jinak, jak vidím v tomto fóru, tak se zatím jenom předběžně domlouvá místo a termím srazu. Jistého snad zatím není nic, nebo už ano? Teď jsem se díval na hlasování v anketě a je to zatím 50 na 50 mezi Jihlavou a Jeseníkama a co se týká organizace, tak se domnívám, že se nabízel Vlastík s Corneliem. Vše je snad jenom na domluvě.

Jsem sekonečně přihlásil tak doufám že dobře

Tak jsem se konečně přihlásil tak doufám ,že dobře.

Vlak již dávno supěl k Českým Budějovicím, ale na peróně nádraží lidí kolem Švejka neubývalo.
Švejk mluvil o své nevině a přesvědčil zástup tak, že se vyjádřila jedna paní: "Zas tady jednoho vojáčka sekýrujou."
 Zástup přijal toto mínění a jeden pán obrátil se na přednostu stanice s prohlášením, že zaplatí za Švejka dvacet korun pokuty. Je přesvědčen, že ten voják to neudělal.
"Podívejte se na něho," odvozoval z nejnevinnějšího výrazu na tváři Švejka, který obraceje se k zástupu pronášel: "Já jsem, lidičky, nevinnej."
 Potom se objevil četnický strážmistr a vyvedl ze zástupu jednoho občana, zatkl ho a odváděl se slovy: "To si zodpovíte, já vám ukážu pobuřovat lidi, že když se takhle jedná s vojáky, že nikdo nemůže od nich žádat, aby to Rakousko vyhrálo."
 Nešťastný občan nevzmohl se na nic jiného než na upřímné tvrzení, že je přece řeznický mistr od Staré brány a že to tak nemyslel.
 Mezitím dobry muž věřící v nevinnost Švejkovu zaplatil za něho v kanceláři pokutu a odvedl si Švejka do restaurace třetí třídy, kde ho pohostil pivem, a zjistiv, že všechny průkazy i vojenský lístek na dráhu nalézají se u nadporučíka Lukáše, velkomyslně dal mu pětku na lístek i na další útratu.
 Když odcházel, řekl důvěrné k Švejkovi: "Tak vojáčku, jak vám povídám, jestli budete v Rusku v zajetí, tak pozdravujte ode mne sládka Zemana v Zdolbunově. Máte to přece napsané, jak se jmenuji. Jen buďte chytrý, abyste dlouho nebyl na frontě."
"Vo to nemějte žádnej strach," řekl Švejk, "je to vždycky zajímavý, uvidět nějaký cizí krajiny zadarmo."
Švejk zůstal sám sedět za stolem, a zatímco propíjel tiše pětku od šlechetného dobrodince, sdělovali si lidé na peróně, kteří nebyli při rozmluvě Švejkově s přednostou stanice a viděli jenom zdáli zástup lidu, že tam chytli nějakého špióna, který fotografoval nádraží, což však vyvracela jedna paní tvrzením, že se o žádného špióna nejedná, že však slyšela, jak jeden dragoun posekal důstojníka u záchodu pro dámy, poněvadž ten důstojník tam lezl za jeho milou, která vyprovázela toho dragouna.
 Těmto dobrodružným kombinacím, charakterizujícím nervozitu válečné doby, učinilo přítrž četnictvo, které vyklízelo perón. A Švejk dál tiše pil, vzpomínaje něžně na svého nadporučíka. Co ten asi bude dělat, až přijede do Českých Budějovic a v celém vlaku nenajde svého sluhu.
 Před příjezdem osobního vlaku naplnila se restaurace třetí třídu vojákv i civilisty. Převládali vojáci od různých regimentů, formací a nejrůznější národnosti, které vichřice válečná zavála do táborských lazaretů, kteří nyní odjížděli znova do pole pro nová zranění, zmrzačení, bolesti a jeli si vysloužit nad svými hroby prostý dřevěný kříž, na kterém ještě po letech na smutných pláních východní Haliče bude se ve větru a dešti třepetat vybledlá rakouská vojenská čepice se zrezavělým frantíkem, na které čas od času si usedne smutný zestárlý krkavec, vzpomínající na tučné hody před lety, kdy býval tu pro něho nekonečný prostřený stůl lidských chutných mrtvol a koňských zdechlin, kdy právě pod takovou čepicí, na které sedí, bylo to nejchutnější sousto - lidské oči.
 Jeden z těch kandidátů utrpení, propuštěný po operaci z vojenského lazaretu, v zamazané uniformě se stopami krve a bláta, přisedl k Švejkovi. Byl tak nějak zakrslý, vyhublý, smutný. Položil ši na stůl malý balíček, vytáhl rozbitou tobolku a přepočítával si peníze.
 Potom se podíval na Švejka a otázal se: "Magyarul?"
"Já jsem, kamaráde, Čech," odpověděl Švejk, "nechceš se napít?"
"Nem tudom, barátom."
"To nevadí, kamaráde," pobízel Švejk, přistavuje svou plnou sklenici před smutného vojáka, "jen se pořádně napij."
 Pochopil, napil se, poděkoval: "Köszönöm szivesen," a dál prohlížel obsah své tobolky a nakonec vzdychl.
Švejk pochopil, že by si ten Maďar dal rád pivo, a že nemá dost peněz, proto mu poručil jedno přinést, načež Maďar opět poděkoval a jal se vykládat něco Švejkovi pomocí posuňků, ukazuje na svou prostřelenou ruku, přičemž promluvil mezinárodním jazykem: "Pif, paf, puc!"
Švejk soustrastné kýval hlavou a zakrslý rekonvalescent sdělil ještě Švejkovi, nakláněje levici na půl metru od země a pozdvihuje potom tři prsty, že má tři malé děti.
"Nincs ham, nincs ham," pokračoval, chtěje říct, že nemají doma co jíst, a utřel si oči, ze kterých vytryskly slzy, špinavým rukávem svého vojenského pláště, ve kterém bylo vidět díru od kulky, která vlítla mu do těla pro uherského krále.
 Nebylo to nic podivného, že při takové zábavě pomalu Švejkovi nezbývalo nic z oné pětky a že se pomalu, ale jisté odřezával od Českých Budějovic, ztráceje každou sklenicí piva, kterými hostil sebe i maďarského rekonvalescenta, možnost koupit si vojenský lístek.
 Opět projel stanicí jeden vlak do Budějovic a Švejk stále seděl u stolu a poslouchal, jak Maďar opakuje své: "Pif, paf, puc! Három gyermek, nipcs ham, éljen!"
 To poslední říkal, když si s ním Pukal.
"Jen pij, kluku maďarská," odpovídal. Švejk, "chlastej, vy byste nás tak nehostili..."
 Od vedlejšího stolu řekl nějaký voják, že když přijeli do Segedina s 28. regimentem, že na ně Maďaři ukazovali ruce do výšky.
 Byla to svatá pravda, ale tenhle voják se tím patrné cítil uražen, co potom bylo zjevem obyčejným u všech českých vojáků a co nakonec dělali Maďaři sami, když už se jim přestala líbit rvačka v zájmu uherského krále.
 Pak si ten voják též přisedl a vyprávěl, jak to nahnuli v Segedině Maďarům a jak je vymlátili z několika hospod. Přitom s uznalostí pochválil, že se Maďaři umí také prát a že dostal jednu ránu nožem do zad, takže ho museli poslati do týlu se léčit. Teď ale, až se vrátí, že ho dá hejtman od jeho bataliónu patrné zavřít, poněvadž už neměl čas tu ránu tomu Maďarovi oplatit, jak se duši a patří, aby ten taky z toho něco měl a byla zachráněna čest celého regimentu.
"Ihre Dokumentem vaši tokúment?" tak pěkné začal na Švejka velitel vojenské kontroly, šikovatel, provázený čtyřmi vojáky s bajonety, "já fidět, šédet, nicht fahren, šédet, pit, furt pit, burš!"
"Nemám, miláčku," odpověděl Švejk, "pan obrlajtnant Lukáš, regiment No 91, je vzal s sebou a já zůstal zde na nádraží."
"Was ist das Wort milatschek?" obrátil se šikovatel k jednomu ze svých vojáků, starému landverákovi, který podle všeho dělal svému šikovateli všechno naschvál, poněvadž řekl klidně:
"Miláček, das ist wie Herr Feldwebel." Šikovatel pokračoval dál v rozmluvě se Švejkem:
"Tokúment kaštý foják, pes tokúment žávžit auf Bahnhofsmilitärkommando, den lausigen Bursch, wie einen tollen Hund."
Švejka odváděli na vojenské nádražní velitelství, kde na strážnici sedělo mužstvo, stejné vypadající jako ten starý landverák, který tak pěkné znal překládat slovo "miláček" do němčiny svému přirozenému nepříteli, šikovatelské vrchnosti.
 Strážnice byla vyzdobena litografiemi, které v té době dalo rozesílat ministerstvo vojenství po všech kancelářích, kterými procházeli vojáci, stejně jako do škol i do kasáren.
 Dobrého vojáka Švejka uvítal obraz znázorňující dle nápisu, jak četař František Hammel a desátníci Paulhart a Bachmayer od c. k. 21, střeleckého pluku povzbuzují mužstvo k vytrvání. Na druhé straně visel obraz s nadpisem: "Četař Jan Danko od 5. pluku honvédských husarů vypátrá stanoviště nepřátelské baterie."

a co Putim,po stopách slavného vojáka Švejka
Já jsem pro Putim.

Loc: 49°15'50.858"N, 14°7'6.855"E

m.

P.S. jedině tady se dají zažít ty správné zážitky!!!

Post edited by: michal96, at: 2009/03/20 22:34

NEČETL JSEM TO! URČITĚ JE TO SUPER. NAHRAJ MI TO A JÁ SI TO POSLECHNU

Chlapi, řeknu vám to jinak, když jsme zorganizovali na podzim sraz s Nikolasem v Hrádku u Liberce, všichni co tam byli si chrochtali, jak bylo fajn a jak se to povedlo. Taky jsme se spolu domluvili, že jarní sraz bude u mě na moravě, taky kvůli klukům, kteří z moravy jet nemohli, nebo jim to finance nedovolili.. Nejde mi o to kam pojedu, jestli do čech nebo na moravu. Jen si myslím, že když jsme se na něčem dohodli, tak by jsme se toho taky mohli držet. Už jsme tu zase něco s klukama vymýšleli a plánovali a nejen trasu a jen proto že někdo si dal ne web rychleji nějaký kemp a trasu, tak to má zase padnout? A nebo se tu o to budeme dohadovat a předhánět kdo dá víc, byl rychlejší a lepší?

Nechápu jaký má význam, že by jsme plánovali třeba o měsíc později sraz v jeseníkách, kolik z vás by přijelo z čech? Měsíc po srazu klubu, asi moc ne že?

Většinou se všechny srazy dějí v čechách, krom skvělého srazu u Romana ve Frenštátě tu snad nic ani nebylo, tak by jste se tu na tu naši moravu taky mohli přijet podívat. Protože jestli to tak bude vždycky, že se na podzim něco dohodne a na jaře to bude jinak, tak se na nějaké plánování vykašlu i já, není to jednoduché zajistit vše tak, aby to klaplo, ono se o tom dobře kecá, ale né každý se má k tomu něco zajistit...

Mám sto chutí uspořádat sraz v Jeseníkách ve stejném termínu jak tu a foru od někoho již padlo a věřím že morava by se celá sjela sem a ostatní kteří byli v Liberci a stojí si za tím co řeknou taky...

Chystal jsem i překvapení v podobě již na podzim zmiňovaného servisního dne a věřím tomu že kdyby ti co něco potřebují napsali předem jaké díly je třeba zajistit, nebo že je jim třeba vyměnit olej, řetězovku, ... tak by vše co se týče materiálu Vlastík rád objednal a poskytl i zázemí své perfektně vybavené dílny.

Tak jsem zvědavý na vaše názory...