|
To co se dnes a denně děje na silnicích je šílený… Na stránky klubu jsem se podívala po několika měsících a ouha, první co mi na fóru padne do očí je příspěvek o nehodách. Náhoda? Včera to byl přesně rok, co při nehodě na motorce umřel kamarád (mmch loňského Pegaso srazu, kde jsem ho poznala, se ještě stihl zúčastnit…). Do toho všeho jsem dnes zapalovala svíčku u pomníčku motorkáře v Libochovicích u Loun. Kromě toho, že není vyjížďka, aniž bych se nesetkala s idioty za volantem, kteří nerespektují motorky (a z vlastní zkušenosti vím, že ani jízdní kola…) a především nedávají přednost v jízdě, jsem sama absolvovala zatím jen jedno sklouznutí a doufám, že se už nic podobného opakovat nebude, i když přehnaně naivní taky nejsem… Loňský červen si tak jedu po jednom z mladoboleslavských kruhových objezdů a mimochodem si všimnu žlutého Hummera. Druhý den jedu za deště téměř na tom samém místě a opět vidím onoho Hummera (dle SPZ s protekčními čtyřmi stejnými čísly nepochybně ten z předešlého dne). Hlavou mi probleskne, stejné místo, stejné auto, špatné počasí… je ale hloupost, aby se něco stalo, nebuď pověrčivá. O 200 metrů dál jsem na mokru před dalším kruhovým objezdem nedobrzdila, dostala smyk, seklo se mi kolo nebo co já vim a skončila jsem pod tím úžasným „žluťáskem“. Zkušenost strašná, před očima to mám do dnes, ale na štěstí já i motorka jen kosmetické vady (na požádání mohu ukázat „ďolík“ na pravé noze, který se stále drží a navzdory tvrzení lékařů nemizí ). Nafackovala bych si, 100% uznávám svou chybu a chlácholím se tím, že mohlo být daleko hůř. Pověrčivá v žádném případě nejsem, ale od té doby je pro mě auto téhle značky, speciálně žluté, jakýmsi vykřičníkem a upozorněním a mám k tomu své důvody. Několik dní po pádu jsem viděla Hummera, a ten den jsme málem měli autonehodu (nedání přednosti v jízdě jiným vozem)… Pak jsem se na motorce vydala směr Most, kde jsem několik let bydlela. Ještě ve své rodné Boleslavi jsem viděla nového žlutého Hummera. Hlavou mi bleskla spousta černých myšlenek, ale jela jsem dál. Celý den probíhal, k mému spokojení, v pořádku, až na zpáteční cestu… Na přehledné, mě známé, možná trochu nerovné silnici před Libochovicemi v protisměru majáky, zpomalím, přemýšlím; okolo policejní dodávky a odtahovky jedu s bušícím srdcem a respektem krokem. Bleskne mi hlavou, vždyť odtahovka nemá naložené žádné auto. Neměla, ležela tam červená motorka. Až pár měsíců na to jsem jela stejným místem znova. U silnice kytky a svíčky a za několik týdnů na to i pomníček s pneumatikou pověšenou na stromě. Právě u něj jsem dnes zapálila svíčku… Články k dané červencové události jsem na internetu ze zvědavosti našla, ale těžko říct, zda při nehodě sám pochybil osmatřicetiletý, dle médií zkušený motorkář na Hondě CBR na vlhké vozovce při předjíždění tří aut, ale to nemění nic na tom, že je škoda každého zbytečně vyhaslého života… A to tady nerozpitvávám případy, kdy tátu (s bráchou na spolujezdci) úmyslně zablokovala na dálnici dodávka, srazili blikajícího červenobílého panáka zužujícího jízdní pruh, zázrakem to ustáli, ale předek motky na výměnu; situaci, kdy kamarád motorkář v Železňáku oživoval kluka s proraženou helmou řvoucího bolestí, který předjížděl přes plnou, a kdo tam někdy byl samozřejmě ví, že na Železňáku se jen tak předjíždět nedá (krvácení do mozku, následné udržování v umělém spánku, jak dopadl nevím…); kdy otcův kamarád sbíral kluka, co to napral do značky na úseku kde to neznal (vnitřní krvácení, zemřel cestou do nemocnice), kamaráda, kterého srazil bezohledný důchodce, v nemocnici měl přijít o nohu, nakonec ji má do smrti zohavenou, a takových příběhů mám na skladě víc a troufnu si říct, že není nikdo z nás, kdo by se nesetkal s podobným případem.
Všechny tyhle okolnosti mě už mnohokrát přiměly zamyslet se nad tím zda jezdit či nejezdit. Ač je tragických nehod motorkářů stále víc, má odpověď je jezdit. Tak trochu se uklidňuju tím, že z toho co hlásají noviny a televize se zdá, že ve většině (smrtelných) případů nehod motocyklů jsou na vině právě motorkáři, ať už nezvládnutím motocyklu, slabými zkušenostmi, nepřizpůsobením jízdy, zbytečným riskováním, předjížděním na nepřehledných úsecích… a na základě toho si dovolím říct, že se mám natolik ráda, že jezdím tak, abych neohrožovala sebe ani své okolí a připomínky od bezmozků typu „Nudím se, jedeme celou dobu 90“ mě nerozhodí (mimochodem 90 km/h určitě není můj horní limit ). Nejsem začátečník co se.e magi v kostkách, nejsem z těch, co by měli na tachometru neustále 50, na Pegasu mám za necelé 3 sezony najeto přes 17 000 km, ale života si vážím. Navíc, jak říká můj otec, kdo se má utopit se neoběsí, je to osud…
I můj nezodpovědný mladší a poblázněný bratr si pořídil bezpečnostní reflexní bundu, bez ní nevyjede a vychvaluje si, jak mu auta na silnici uhýbají a na přednosti si všichni dají sakra pozor, aby mu to tam neposlali. Já tak daleko nejsem, ale na cestu do Itálie jsem si pořídila alespoň reflexní vestu a nemůžu si stěžovat, něco na tom bude.
Nejsem naivní a můj poloromán je jen minimální zkušeností s nehodami, mnozí si nad ním možná poťukají na čelo a budou si říkat, že přeháním, ale skutečnost je taková, že by jsme se měli na silnicích chovat tak, jako by nás každý chtěl zabít, předvídat, myslet za ostatní, neriskovat, jezdit hlavou, myslet na blízké. Život je skvělý a nemá smysl ho vyměnit za to, že zažijete o krapet víc adrenalinu, předvedete se před kamarády nebo budete na místě o 5 minut dřív…
|
Home 
Fórum 
,ale co se tady na jindřichohradecku dějě je děs a hrůza!!!!
to je děs!!!!
